Trojíce videokamer s odstupňovanými rozšiřujícími funkcemi (DS150 má navíc digitální vstup a DS25 mechaniku pro paměťové karty MMC) staví na osvědčeném, praxí prověřeném základu, jenž obohacuje o určité nové prvky. Ačkoli na pohled (i pohmat) se od svých předchůdkyň NV-DSL a DS8 (S&V 2/00) příliš neliší, některé změny jsou dost podstatné. To platí i o objektivu. Ten sice zachovává pouze standardní světelnost a původní dvacetinásobný optický transfokační rozsah, ale jeho spodní mez posouvá k výhodnější nižší hodnotě, odpovídající ohnisku 36 mm u kinofilmových přístrojů, takže ze stejného odstupu obsáhne větší prostor, což oceníme zejména při snímání v interiéru. Na rozdíl od jiných širokoúhlých objektivů přitom obrazu propůjčuje jen minimální soudkovité sklenutí. Tam, kde by snad nevystačila rovněž úctyhodná horní mez transfokace, lze v menu zařadit plynulý přechod do navazující čtyřiceti či čtyřistanásobné elektronické; přibližně od stonásobku však již za cenu značného zhrubnutí a "zasněžení" obrazu. Ohnisko objektivu se přestavuje páčkovým ovladačem, rychlosti jeho motorické změny sahají od plíživě pomalé pouze po střední, vyšší, praktická zejména při komponování reportážních záběrů, žel, chybí.

Optiku doplňuje vypínatelný elektronický stabilizátor obrazu, jehož účinnost je při natáčení z ruky pouze průměrná, nejnižší z testované kolekce, a rovněž vypínatelná zaostřovací automatika, která reaguje rychle, přesně i za nedostatečného osvětlení jistě. Ačkoli vroubkovaný prstenec objektivu budí zdání, že manuální ostření je vyvedeno na něj, jeho otočením se pouze uvolňuje praktická plastová sluneční clona, např. při použití filtrů či předsádek. Ve skutečnosti se ručně ostří malým, ale poměrně dobře přístupným univerzálním točítkem na boku přístrojů. Ostření, a to jak samočinné, tak manuální, je naprosto pohodové. Za běžných podmínek se kameraman může plně spolehnout na automatiku a k ručnímu ostření se uchylovat jen při tvůrčí práci s obrazem.

Tradičně silnou zbraní videokamer Panasonic je jejich expoziční automatika, která si dobře poradí s většinou standardních situací. Za atypických podmínek lze přivolat na pomoc bud' obvyklé dostatečně účinné, vhodně diverzifikované expoziční programy (Portrét, Sport, Bodové světlo, Velké kontrasty, Nízké osvětlení), preferující podle zadaných pevných algoritmů konkrétní clony či časy, nebo samočinně nastavenou clonu stiskem příslušného tlačítka otevřít víc, než určila automatika. Poměrně velká korekce zajistí slušné prokreslení tmavých objektů na jasném pozadí i záběrů v protisvětle. Jak je u kamer Panasonic nedobrým zvykem, korekční tlačítko se musí držet po celou dobu aktivace této funkce, což je někdy dost nepohodlné. Náročnější kameramani, kteří si chtějí s expozicí opravdu pohrát, mohou individuálně volit expoziční časy (v třinácti krocích od 1/50 do 1/8 000 s), clonová čísla (rovněž v třinácti krocích až do 1:16) a zesílení (v šesti krocích až do 18 dB - obr. 1). U clon a zesílení je však pojem krok zavádějící, neboť otáčením univerzálního ovladače se jejich hodnoty mění kontinuálně. Z předchozích řádek je patrné, že pro videokamery nejsou překážkou ani komplikovanější expoziční situace. To platí i pro natáčení za nedostatečného osvětlení, kdy může uživatel přivolat na pomoc kromě programu Nízké osvětlení ještě další speciální režim Gain up, jenž prodlouží expoziční doby, což se ovšem odrazí v rozmazáni linií pohyblivých objektů a v celkovém změkčení obrazu, či pokud světlo zcela chybí - systém pro noční vidění 0 lux. Jeho dvě infračervené diody, ukryté pod objektivem, spolehlivě "dohlédnou" do vzdálenosti několika metrů. Protože jejich paprsky jsou dost koncentrované, výsledný černobílý obraz bývá poněkud nerovnoměrně prokreslený, zatímco střed mívá světlý, u bližších objektů až přezářený, kraje jsou potemnělé.

Vyvažovací automatika videokamer, doplněná o možnost poloautomatického fixního seřízení na konkrétní prostředí a o dvě pevná nastaveni pro denní a žárovkové osvětlení, usiluje o neutrální, vyvážené podání, při intenzívním denním světle však obraz "převažuje" k studenějším tónům. Na rychlé proměny scény reaguje uvážlivě, občas se však nechá příliš ovlivnit dominantní barvou prostředí, ať již patrnou či neviditelnou (přesněji: našim mozkem odfiltrovanou), např. vzniklou odrazem paprsků. Pak bývá lepší vsadit na pevné hodnoty, případně na objektiv nasadit krytku se "zprůměrňující" opálovou destičkou a vyvážení seřídit poloautomaticky.

Dobrou představu o skutečném podání poskytují jak výsuvný a zhruba o 80° výklopný hledáček, tak - zejména - výklopný, o 270° otočný boční zobrazovač. Oba vykreslují barvy realisticky, včetně u jiných typů chybějících jemnějších polotónů. Zatímco zobrazovač v hledáčku se při pozorování přes okulár jeví dost hrubozrnný, což vadí hlavně při ručním zaostřování, jeho jemnozrnnější boční kolega dovoluje dobře posoudit i drobnější detaily. U obou lze řídit jas, a to v nezvykle velkém rozpětí, a u bočního rovněž sytost barev (až do úplného "odbarvení"). Boční zobrazovač s velkým horizontálním a středním vertikálním pozorovacím úhlem přináší veškeré provozní informace i po otočení o 180°. Při snímání sebe sama lze obraz na něm pro lepší orientaci zrcadlově obrátit.

Zobrazovač se uplatní také při kontrole právě natočeného záběru a vyhledávání nejvhodnějšího místa pro navázání následujícího, které kamery spojuji velice přesně, a při trikových funkcích. Z menu (obr. 2) lze "vylovit" dvě obrazové vazby (stíráním a prolínáním), k nimž je třeba přičíst ještě přímo spínané stmívání a roztmívání, a osm trikových úprav (černobílé zobrazení, sépiový tón, solarizace, mozaika, rozmáznutí pohybu, stroboskop, zrcadlové otočení kolem svislé osy a negativ). Přes menu se aktivuje také pseudoširokoúhlé zobrazení, tj. s orámováním obrazu vodorovnými černými pruhy, a detektor pohybu, který v okamžiku, kdy zaregistruje nějaký pohyb v zorném poli objektivu, sám sepne záznam a po odeznění akce ho opět vypne. Protože detektor funguje i v kombinaci s obvodem pro noční vidění, kamery zabezpečí i celodenní sledování určitého prostoru. Většinu obrazových vazeb a triků lze uskutečnit i dodatečně při reprodukci, ovšem stejně jako u ostatních digitálních přístrojů pouze v analogovém signálu, tj. na výstupech AV a S-video. Při reprodukci se rovněž může libovolná část obrazu elektronicky zvětšit, a to až desetkrát, a tak dodatečně optimalizovat výřez či víc zdůraznit "postranní" motiv, který by jinak zanikl. Za tyto elektronické korekce se však platí snížením kvality obrazu, jenž zhrubne, bývá zrnitější a víc zašuměný.

Jestliže až potud se popis všech tří modelů shodoval, nyní se ocitáme na první křižovatce. Zatímco patnáctka a stopadesátka ve fotografickém režimu ukládají snímky na pásek, pětadvacítka je umí zapisovat i do miniaturní výměnné paměti Multimedia Card. Na výběr předkládá tři kvalitativní stupně, lišící se pouze kompresí. V závislosti na ní přikládaná 8MB karta pojme padesát, sto či dvě stě snímků. Kapacita je to sice lákavá, na druhý a třetí stupeň je však lepší zapomenout, neboť snímky při nich mají již dost nízké rozlišení. Spoušť je pouze jednostupňová, tedy bez možnosti "předvýběru", záběry se zaznamenávají poměrně pohotově, jejich mazání je bleskové. Obrázky z karet lze kopírovat na pásek, s opačným postupem, tj. přepisem z pásku do paměti, přistroj nepočítá.

Videokamery zdědily po svých předchůdkyních dostatečně robustní mechaniku se základnou z hliníkové slitiny, která sice kazety poliká a vyplivuje trochu neochotně, ale jinak reaguje svižně. Stejně jako u Canonu DM-MV300 její kazetový výtah vyjíždí poněkud netradičně ze spodní části skříně, ale proč ne, zvlášť když se tím snižuje riziko zapadnutí nečistot do mechaniky. Problémy vznikají pouze po upevněni kamery na stativ či opěrku a při ponechání jejich rychloupínací patky na jejím těle, neboť pak kazetový prostor nelze otevřít. Mechanika předkládá velký výběr bez jakýchkoli omezení přepínatelných reprodukčních funkcí. Přímo z přístroje lze zařadit nejen zcela čistou statickou a obousměrnou zrychlenou reprodukci, ale prostřednictvím univerzálního točítka obraz také naprosto přesně krokovat po jednotlivých půlsnímcích. Dálkový ovladač pak zpřístupňuje ještě obousměrnou zpomalenou reprodukci a rovněž obousměrné vyhledávání záznamů podle pouze samočinně nahrávaných indexů. Dálkový ovladač, jenž umí souběžně řídit i dvě videokamery, je nezbytný také při dodatečném ozvučování. To se na rozdíl od ostatních videokamer neomezuje jen na čtyřstopé nahrávky, ale zůstává dostupné i u dvoustopých, kdy ovšem originální zvuk přemaže. Vkládaný zvukový úsek se ohraničuje ručně nebo samočinně v místě označeném vynulováním počitadla. Stejně jako u jiných přístrojů se pak nahrávky z obou párů stop mohou reprodukovat odděleně i současně v pevném poměru. V souvislosti se zvukem je třeba zmínit ještě specialitu těchto modelů - směrová charakteristika jejich mikrofonu se na přání přestavuje v souladu s ohniskovou vzdáleností objektivu. Protože změna jeho směrovosti je dost výrazná, při snímání s delším ohniskem efektně "přitáhne" i vzdálenější zdroje signálu. Škoda jen, že konstruktéři nenabídli také ruční, na ohnisku objektivu nezávislou úpravu směrovosti. Tu by ocenili především náročnější kameramani, kteří by pak mohli částečně eliminovat nežádoucí okolní ruchy.

V této souvislosti je třeba konstruktéry pochválit za sdružený propojovací terminál, zapuštěný do boku skříně, na němž uživatel nalezne přehledně uspořádány všechny potřebné konektory včetně výstupu pro přímou spolupráci s počítačem. Zatímco u modelů DS15 a DS25 je konektor DV naprogramován pouze jako výstupní, u typu DS150 jím může digitální signál proudit obousměrně.      Videokamery Panasonic představují ideální rodinné přístroje, které svou výbavou, parametry a způsobem obsluhy dokáží uspokojit i dosti rozdílné nároky jednotlivých členů domácnosti. Všem přitom zprostředkují brilantně ostrý, za intenzívního světla naprosto čistý, do detailů dobře prokreslený obraz s neutrální, až mírně studenější barevností. Za nedostatečného osvětlení barvy lehce ztrácí na sytosti a mírně roste šum, celková brilance obrazu však příliš neklesá. Zvuk je obrazu dobrým sekundantem; je vyrovnaný, s velmi dobrým podáním řeči a malou hlukovou "stopou" motorického pohonu transfokátoru. Časopis Stereo&Video 12/2000